Nemocné dítě = nemocný rodič

Zamysleli jste se někdy nad tím, v jakou chvíli vaše dítě nejčastěji onemocní? Když pominu, že to bývá v zimě, kdy je všude plno bacilů, tak většinou si to děti vyberou v tu „nejméně vhodnou chvíli“, třeba těsně před dovolenou nebo jiném pro nás „nevhodném“ čase. Napadlo vás někdy, že to není naschvál, ale může to souviset třeba s tím, že s vámi drží basu a jsou ve stresu s vámi, když vidí, jak pobíháte už pár dní po bytě s cestovní horečkou, hekticky balíte kufry, abyste na nic nezapomněli a dítě někde v závěsu za vámi jen nevěřícně přihlíží a snaží se nepřekážet a jen nasává ten všudypřítomný stres? A pak bum. Když už si v den dovolené konečně vydechnete a jste připraveni si konečně užít zaslouženého volna, tak dítě dostane horečku, rýmu, kašel nebo jakýkoli jiný fyzický projev přetlaku jeho malého tělíčka, které ten psychický nápor už nevydrželo.

To byl jen takový příklad situace, kdy se to děje lidem poměrně často.

Mně se často stávalo a stává, když jsem v životní fázi, kdy prožívám nějaké starosti či velký smutek, že se to okamžitě projeví na zdraví mých dětí, resp. mé mladší dcery. Mívá horečky, kašel, rýmu atd. Přejímá mé emoce a smutky a „bere to na sebe, aby maminka netrpěla“. Protože děti podvědomě udělají vše pro to, aby rodiče byli šťastní.

Jistě už jste někdy narazili na pojem psychosomatika, tzn. že psychika souvisí s tělem, a proto možná víte, že např. problémy s plícemi znamenají smutek, nevyplakané věci, které vás tíží na hrudi jako balvan. Proto tolik lidí dnes trpí astmatem a různými dýchajícími potížemi, případně psychickými atakami. To vše poukazuje na nezpracované emoce a jejich držení v sobě. Nebo když člověka bolí v krku, může to znamenat, že neřekl něco, co chtěl, třeba se za sebe nepostavil, a zůstává mu to tzv. viset v hrdle.

Lidé si běžně úplně nedovolují projevit emoce, které cítí, a už vůbec ne smutek. Jak často jste slýchali či slýcháte větu „Nebreč!“ Je to celkem nevinná věta, ale za ní se skrývá potlačování svých pocitů a ve finále sebe sama. Obzvláště u mužů a malých kluků tohle slýcháme dost často. „Kluci přece nepláčou!“ Kolik škody tahle nevinná věta může nasekat v životě malých tvorečků, kteří potřebují jen volně projevit sebe samé, aniž by je někdo odsuzoval. U nás doma už několik let praktikuji doma dovětek „Anebo breč, uleví se ti, pusť to ven!“ Stačí ten svůj přetlak vypustit v podobě léčivých slz, dát druhému (či dostat sám) léčivé obejmutí, a hned se nám výrazně uleví. Někdy nemusíte nic říkat, stačí tam jen být pro druhého a bolest a smutek rázem pomine.

Sama jsem dost emotivní člověk, řekla bych až přecitlivělá (viz článek Empatici – život s citlivostí), a právě proto mám velkou potřebu se svými emocemi pracovat. Pustit vše, co v sobě mám, aby se to neusadilo v těle. Trvalo mi dlouho, než jsem se za své emoce přestala stydět a ukazovat, že oproti jiným lidem potřebuji projevovat celou škálu emocí, abych je v sobě nedusila a nezadělávala si na fyzické problémy. Netvrdím, že je mám zvládnuté, to je ještě dlouhá cesta, ale vím, že ke mně patří, že mají nějaký důvod a jsem ráda, že už vidím za ně a dokážu identifikovat, proč zrovna cítím, co cítím. Už vím, kde mají svůj původ, a to není tak snadné zjistit, jak se zdá.

Někdy reagujeme neadekvátně situaci, vybuchneme, křičíme atd. A když se pozorně zadíváme sami do sebe, zjistíme, že to jen uvnitř nás samých pláče naše malé vnitřní dítě, které v situaci, kdy to nejvíc potřebovalo, nedostalo tu oporu a podporu, kterou dostat mělo, a tak si to táhne dál do dospělosti a pak se ve 40 chováme jako 6 leté dítě, protože to jinak prostě neumíme. Nenaučili jsme se reagovat zdravě na nějakou situaci a nejsme schopni reagovat z pozice dospělého. O vnitřním dítěti a jeho vlivu na náš život více ve článku Obejmi své vnitřní dítě.

A proto mějte se rádi, buďte na sebe hodní, milujte se, hýčkejte se, aby vám bylo co nejlépe na duši a těle, protože když budete zdraví a šťastní vy, bude zdravé a šťastné i vaše dítě.
Ve zdravém těle zdravý duch nebo také obráceně: když je zdravý duch (psychika), je zdravé i tělo.

A jak to máte s emocemi vy? Jste spíše klidní nebo „vášniví Italové?“ 😉